"Z lásky" byl český film, na němž tehdy mnozí hledali důkazy vývoje českého filmu za prvé desetiletí. Režisér Vladimír Slavínský byl jedním z prvních československých filmařů a nedlouho před výročím (vznik ČSR) předvedl svůj film, jemuž zřejmě věnoval veškerou svou péči a umění. A tady bylo odbornou kritikou bolestně konstatováno, že ani toto dílo domácí produkce nebylo ochráněno před příšerou čs. filmy pronásledující, totiž banálním a slabým libretem.
Limonádová povídka mohla vyjít v bulvárním žurnálu, mohla mít svým dějem dokonce u lidí úspěch, ale nebyla tím předurčena ke zfilmování. Obrazová povídka má spoust jemných záhybů, které nemohou pojmout všechny banality sladkého románku.
Děj byl následující: Květa Horská je nemanželskou dcerou. Studuje velmi dobře a po maturitě se dostane do kanceláře továrny na automobily Frank a syn. Starý pán myslí, že sekretářky musí znát více než psaní na stroji, což Květa odmítá. Při jedné takové scéně seznámí se se synem majitele továrny, který se do ní zamiluje. Intrikami a falešnými pověstmi je však od ní odvrácen a nalézá rozptýlení v šílených automobilových závodech.
Květina matka zatím onemocní a Květa, aby jí pomohla k moři, slíbí starému továrníkovi svou ruku. Nakonec vše skončí dobře, mladý Frank vezme si Květu za ženu a její matka nalezne toho, jenž ji kdysi opustil a stal se zatím továrním ředitelem.Hlavní role hráli Máňa Ženíšková a tehdy nový objev Čechoameričan Fred Bulín.
Ženíšková v první části filmu překypovala gesty, v druhé polovici hrála již mnohem umírněněji a byla skutečně roztomilým děvčetem, milujícím celou svou bytostí. Doufalo se tehdy že Fred Bulín vyplní mezeru, kterou náš film měl, a ta byla v nedostatku milovníků My vědoucí, víme, že se tak nestalo.I když měl docela příjemný vzhled, jeho patetické pohyby neodstranilo ani častější vystupování.
V ostatních rolích vystoupili s dosti dobrým úspěchem Marie Grossová, Antonie Nedošínská a J. W. Speerger a v menší roli pak Antonín Veverka. Theodor Pištěk se pro roli Franka otce příliš nehodil. Pištěk byl i tenkrát charakter komický a ve vážných rolích, natož z vyšších vrstev se tenkrát ještě neuměl pohybovat. Víchova kamera byla převážně na výši doby.
Některé scény byly velmi dobré a divákům připomínaly nejlepší výtvory filmové fotografie. Stavby architekta Ritterhaina byly konvenční. Režisér Vladimír Slavínský se hodně naučil od Duponta a použil toho s úspěchem v tomto filmu, jehož rytmus dovedl převážně udržet na patřičné výši. Pokud diváci příjmuli tento tzv. "jubilejní" film, pak to byla jeho zásluha.
Samozřejmě, že i v tomto filmu se objevila různá "nedopatření" jako utíkající matka za vlakem, když už před tím stála, nebo jízdní řád leteckých tratí, představovaný časopisem Stavitel, která by se bývala dala upravit. Krátce řečeno, tento film nevybočoval v ničem z linie našich domácích filmů, ale pocivá snaha byla tu přece jen patrna a to bylo třeba co nejlépe přivítat. Snímek předvedl GloriaFilm.
