Karl Wittlinger, autor divadelní hry Tři dámy s pistolí, na jejímž základě byla natočena televizní komedie Tři dámy s pistolí se narodil v Německu, v Karlsruhe, v roce 1922. Vystřídal řadu povolání, než skončil u divadla, a nakonec u psaní divadelních her. Na našich divadlech se začaly uvádět jeho hry (např. drama Děti stínů) teprve po úspěšné premiéře jeho kriminální komedie Tři dámy s pistolí v Městských divadlech pražských, v roce 1970. Tehdy excelovaly ve třech titulních rolích
Marie Rosůlková,
Nataša Gollová (alternovala se
Zora Polanová) a
Eva Svobodová. Hra se udržela na repertoáru dlouhou řadu let a během dalších let se s úspěchem uváděla i na mnoha jiných našich scénách. Její úspěch není ani tak založen na nějaké mimořádné zápletce, ale na laskavých a humorných dialozích tří lehce potřeštěných a už maličko sklerotických dam a jednoho bývalého plukovníka, do jejichž poklidného a pravidelného života, vyplněného pravidelnými setkáními u kávičky a vína, vtrhne milovaný vnuk a jeho přátelé… Tato situační a současně i „kriminální“ komedie sice obrací naruby běžné pojímání „generačních konfliktů“ mezi mladými a starými, a dává v tomto případě „vyzrát“ stáří nad mládím, ale díky autorově zkušenému komediálnímu cítění je její těžiště a atraktivita pro dnešního diváka především v její nesporné a mimořádné příležitosti, kterou dává starší herecké generaci. Repertoár divadel a bohužel ani filmové a televizní scénáře neposkytují příliš příležitostí této věkové skupině, a je to samozřejmě velká škoda. V případě nastudování televizní podoby této hry režisérem
František Filip se to dokázalo zcela nepochybně. Jeho obsazení čtyř ústředních rolí
Květa Fialová,
Jiřina Bohdalová,
Blanka Bohdanová a
Radovan Lukavský potvrzuje známé tvrzení, že herectví je jako víno – s přibývajícími lety se zlepšuje jeho kvalita i účin na toho, kdo je konzumuje. Díky nim máme příležitost se nejen upřímně zasmát, ale z jejich hereckých kreací vane i vůně dávno zašlého času, sotva znatelná nostalgie i neodolatelná komika tváří v tvář modernímu stylu života. A že všechny výše jmenovaní se ve svých rolích cítí evidentně velmi dobře, že si se svými rolemi jakoby jen pohrávali a vychutnávali každý jejich odstín, humornou šanci, je z konečného televizního výsledku cítit velmi silně.
