Kawasakiho růže

V hodnocení společné tvorby scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka se s léty vyvinulo podcenivé klišé, že jsou autory „útěšných a zábavných filmů". To je nespravedlivé: jednak ani jedno, ani druhé není žádný umělecký prohřešek, jednak taková charakteristika o filmech dvojice prostě neplatí. Ne pouze Kawasakiho růže, jejich desátý opus, se přece dotýká vážných společenských témat a osobní i kolektivní morálky, mentality doby a principů lidské podřízenosti a vzdoru. Kawasakiho růže není „jiný Hřebejk", ale dílo stále téhož filmaře, jen tentokrát vážnějšího a úpornějšího než jindy. Profesor Pavel Josek, psychiatr, má být za svou disidentskou minulost oceněn medailí Paměť národa. Televize o něm točí dokument, na němž se jako zvukař podílí i jeho zeť Luděk. Ten si své komplexy, mimo jiné i z tchánovy běloskvoucí pověsti, léčí nevěrou. Když ji přizná, přivítá proto zároveň radostně objev Pavlova úplného spisu StB. Podle něj tchán donášel, a dokonce přispěl k tomu, že do emigrace musel odejít sochař Bořek, přítel jeho ženy a skutečný otec dcery Lucie. Toto poznání rozvrátí vztahy v rodině i léta budované mravní jistoty a uvede Pavla před problém, jak se k vlastní minulosti postavit… Klíčovou scénou filmu ve filmu je natáčení s bývalým estébákem Kafkou, pro kterou se Hřebejk inspiroval výpovědí spoluzakladatele StB, scenáristy a později ředitele Krátkého filmu Kamila Pixy v dokumentu Josefa Císařovského Uvnitř vnitra (2008). Kafkova fascinace „výslechem jako uměním" je konkrétní identifikací perverzního zdroje zla, to však nic nemění na poznamenaných životech skoro všech zúčastněných. „Pokud paměť vymizí, přestáváme existovat," odůvodní Pavel v závěru své nelehké rozhodnutí. Zatímco ale jeho trauma zřejmě zůstává, i když se dočká odpuštění, dědeček Kafka slaví v rodinném kruhu své jubileum. „Vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno," komentuje to skepticky citát z Kunderova Žertu na obalu edice filmu na DVD. Jan Lukeš Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016