Lev s bílou hřívou

Janáček vzrušuje, zneklidňuje, nedá tvůrcům spát. Jeho partitura není jenom předmětem zájmu hudebních badatelů a interpretů. Vnitřní rozměr dramatismu provokuje k přemýšlení, ke kontroverzní interpretaci. Janáčkův génius, neuznávaný konvencí a nepochopený jednorozměrným výkladem hudebních možností a příležitostí oslovit člověka, teď naopak jakoby teprve otevřel dveře k možnosti poznání. Čas, naplněný nejostřejšími konflikty života, smrti, lásky i krveprolévání, dal Janáčkovi zcela za pravdu. Není světové scény, která by se neucházela o to, vyložit Janáčkovu partituru, není světového režiséra, který by se nepokusil po svém oslovit diváka Janáčkovou hudbou. Každý týden přicházejí z celého světa zprávy o tom, kde se začíná studovat Janáček, a nebo kde se hraje. Abych byl konkrétní: Lyrická opera v Chicagu — Káťa Kabanová, Royal opera v Londýně — Jenůfa, Německá opera Berlín — Káťa Kabanová. A to je v době, kdy básník Jindřich Uher píše svůj román o Janáčkovi, kdy máme za sebou drama Františka Kožíka Boj o Pastorkyni a knihu Po zarostlém chodníčku a kdy je v živé paměti dokument Jaromil Jireš. Nepočítám množství vědeckých publikací, studií doma i v zahraničí. V této chvíli známe už také výsledky tvůrčího činu Barrandova, kde v dramaturgii Vladimír Bor realizoval Jaromil Jireš scénář Jiří Blažek LEV S BÍLOU HŘÍVOU, což jsou dramatické filmové vize ze života Janáčkova, se soustředěním především na boj o uvedení Pastorkyně. Chtěl bych zdůraznit základní, inspirativní podíl scénáře. Básnivé vize Jiří Blažek pracovaly s lyricko-tragickou průzračností a ve velikém dramatickém oblouku: přinášejí oslovení umělce a jeho života vzrušujícím způsobem. Blažek si uvědomil, že jakákoliv sebemenší popisnost a deklarativnost by byla smrtí filmu a vyprávění tohoto osudu. Poučen „osvětovostí“ a toporností vyprávěných příběhů ze života skladatelů, které jako osvětové obrázky explikují jednotlivé kapitoly ze života především jakousi středoškolskou mentalitou, v čem „vynikají“ především televizní tvůrci. Poslední příklad — maďarský seriál Liszt. Blažek vsadil především na hloubku a niternou výpověď jednotlivých vizí ze života skladatelova. To hluboce lidské a pravdivé v jeho příběhu je skutečnost, že nezastírá fakt, že genialita může jít ruku v ruce s pošetilostí, jak se velikost sváří s malostí, jak člověk neúnavně musí zápasit sám se sebou, hledaje nové prameny a nové síly proto, aby překonával nepravosti a nepřátelství zjevné, ale také malost v sobě. Jiří Blažek, vyzbrojen znalostí lidí, materiálů, kontextů doby a poučen prací pro televizní film, napsal jeden z nejpozoruhodnějších scénářů, jaké jsem mohl v poslední době číst. Jaromil Jireš, spravedlivě oceněn poctami ze Salcburku za interpretaci moderní hudby i příběhu Luboš Fišer Věčný Faust a také pln zkušenosti s Janáčkem samotným, přistupoval ke scénáři maximálně soustředěn a vyzbrojen. Sledoval jsem jeho cestu k hotovému tvaru, jeho zápas o výsledek, který se musel dostavit. Jestliže jsem několikrát zaslechl Jireše, jak v jistém rozčilení „na place“ vykřikl: „Film o Janáčkovi se nedá natočit!“, potom mohu rád dosvědčit, že to rozčilení byl jenom ventil k tomu, aby Jireš film o Janáčkovi natočil a odevzdal pozoruhodné dílo naší současné kinematografie. Tvůrčí štáb neponechával nic náhodě. Mám tu na mysli především kvalitu výpovědi. Jan Čuřík zdůraznil v obrazové metafoře všechny důležité a vzrušující momenty, dramatické detaily, které divákovi musí zůstat v paměti. Jeho kamera je tu básníkem, který společně s postavami dopovídá příběh: jistá především v exteriérech, rozpačitá v citacích jevištně zpěvných partií díla. Veliký obrazový detail spojuje dramatické kapitoly filmu. Někdy se až příliš dlouho zastaví na detailu a zdůrazňuje jeho spojitost. Ať je to studánka, ať je to detail kmene stromu. Režisér, znalý básnivosti Čuříkova obrazu, tu spoléhá na traverzu, kterou obraz v příběhu vykoná. Lev s bílou hřívou je dramatický příběh Janáčkův. Zvolit představitele geniálního skladatele a nárokovat na něm všechnu složitost „tvrdé moravské palice“, něžného a pošetilého, stárnoucího člověka a zápasícího génia, hledajícího sama sebe, věčně milujícího svoji ženu Zdenu, i když tápajícího mezi dalšími ženami, to všechno byl veliký úkol pro představitele Janáčka: Luděk Munzar vytvořil svoji životní roli. Jestliže se projevovalo v Jakubu skláři, jak nezvládnutelný je oblouk lidského vývoje postavy a šlo především o mistrovství proměny a techniky herecké práce, potom Janáček má v jeho interpretaci čitelný, uměleckým mistrovstvím zvládnutý vnitřní rozměr osobnosti, záchvěvy pochybností, hledání a touhu po životě, vyslovený s velikou dávkou nejenom uměleckého mistrovství a technické stylizace, ale zároveň životní zkušenosti, moudrosti a poučení. Nárokem téhle veliké a strhující role obraz dramatických vizí klade nároky na další interprety, kteří se se svými úkoly vyrovnávají se střídavými výsledky. Jana Hlaváčová jako Zdena nasazuje dramatický akcent chápající ženy se smyslem pro banální „domácí situaci“. Je soustředěna ve svém výraze, přesvědčující do všech detailů, do kterých ji vystavuje mužova genialita i pošetilost zároveň. Jana Hlaváčová právě v téhle roli zužitkovala všechny své zkušenosti tragické a lyrické hrdinky, dominující nad svými partnerkami. Valerie Zawadská je překvapením filmu svým suverénním výkonem, jímž navazuje na stále lepšící se práci i v divadle. Její Jelča má rozmarnost, exaltovanost a cílevědomost zároveň, dovede stejně tak okouzlit jako využít člověka pro svůj úspěch a vítězství. Zlata Adamovská měla pro svoji Kamilu velmi těžký part, herecký rejstřík a stylizace tu ustupuje vrozenému půvabu a herecké tváři. Rozpačitě působí Magda Vášáryová jako pěvecká hvězda, která svým obdivem zapůsobí na Janáčka. Zřejmě malá dramatická plocha není teritorium, ve kterém by byla jinak tak výrazná osobnost našeho filmu ve svém obraze jistá. Veronika Žilková naopak na malé dramatické ploše těžce nemocné a umírající dcery odevzdává vynikající herecký výkon. Nárok náznaků dramatických vizí, jak se ukázalo, je krutý ke každému slovu, falešnému názvuku, gestu, jako každý akord ve složité faktuře hudebního díla. Barrandovští tvůrci oslovují příběhem o lvu s bílou hřívou našeho diváka. Činí tak na úrovni, která může dát našemu filmu a jeho tvůrcům patřičnou dávku sebevědomí. Jde opravdu o umělecký filmový čin, který je schopen oslovit filmového diváka, člověka současného světa, jenž nachází k Janáčkovu dílu cestu vnímavého a pozorného posluchače. Jaromil Jireš film na scénář Jiří Blažek dává kinematografii umělecké dílo, které je vizí geniality i pošetilosti. Obstojí v nejtěžších zkouškách jako jeho hrdina. To není zrovna malý filmový vklad a malá naděje. BRŮNA, Otakar. [i]Vize geniality i pošetilosti.[/i] Scéna. 1987 [14. prosinec], roč. 12, č. 25 – 26, s. 5. [upraveno]