Oldřich Okáč

Cesta budoucího filmového architekta Oldřicha Okáče k samostatnému architektu Filmového studia Barrandov byla velmi přímočará. Po absolvování reálného gymnázia a následně Speciální školy vnitřní architektury v roce 1950 sbíral nejprve zkušenosti jako asistent architekta ve Filmovém studiu Barrandov. Významnou zkušeností pro Oldřicha Okáče byla spolupráce s architektem Karlem Škvorem na historických velkofilmech Jan Hus /1954/, Jan Žižka /1955/ a Proti všem /1957/, které režíroval Otakar Vávra. Různorodost a tím i náročnost staveb, které si tato husitská trilogie vyžádala je i dnes obdivuhodná. Ve stejném roce se podílel stále ještě jako asistent hlavního architekta na natáčení filmů Škola otců /1957/, To byla noc /1957/ a Vlčí jáma /1957/. Úzká spolupráce mezi architektem Karlem Škvorem a Oldřichem Okáčem pokračovala i v následujících letech na filmech Morálka paní Dulské /1958/, Občan Brych /1958/, O věcech nadpřirozených/1958/, Zde jsou lvi/1958/, Probuzení/1959/, První parta /1959/, Taková láska /1959/, Romeo, Julie a tma /1960/, Smyk /1960/, Vyšší princip /1960/, Ďáblova past /1961/, Labyrint srdce /1961/, Blbec z Xenemünde /1962/, Zelené obzory /1962/. V roce 1962 již jako hlavní architekt pracoval na filmu Šestý do party, režiséra Jiřího Sequense, zakázce FSB pro Československou televizi Praha. V roce 1963 se ještě vrátil k činnosti asistenta architekta ve filmu Zlaté kapradí, aby se ještě téhož roku spolu s režisérem Dušanem Kleinem a podle scénáře Jaroslava Klímy, podílel na realizaci filmu Táto, přečti to! Od roku 1964 již převažovala ve filmových realizací, ke kterým byl přizván Oldřich Okáč převážně jeho činnost v pozici hlavního architekta nebo vedoucího výpravy. Tak tomu bylo u velmi úspěšných filmů jako jsou filmy Démanty noci /1964/, Markéta Lazarová /1967/, Svatba jako řemen /1967/, Směšný pán /1969/. Ucho /1969/, Už zase skáču přes kaluže /1970/, Tajemství velkého vypravěče/1971/, pro ČST vypracoval výpravu k seriálu Krkonošské pohádky /1973/ a v pokračování dalších šesti dílů /1977/, Robinsonka /1974/, Můj brácha má prima bráchu /1975/, Běž, ať ti neuteče /1976/, Dům na Poříčí /1976/, Malá mořská víla /1976/, pro ČST Na rohu kousek od metra /1977/, Přikázaný směr jízdy /1977/. Na konci sedmdesátých let minulého století se ve spolupráci s režisérem Františkem Vláčilem podílel jako vedoucí výpravy na realizaci filmové balady Stíny horkého léta /1977/. V roce 1978 jako hlavní architekt zajišťoval natáčení filmů Brácha za všechny peníze /1978/, Stíhán a podezřelý /1978/, seriálu pro ČST Stříbrná pila a také na natáčení koprodukčního filmu Kentauři. Film Kdo přichází před půlnocí /1979/ režiséra Zdeňka Brynycha a méně úspěšné realizace pro ČST z roku 1979 byly již předznamenáním závěrečné fáze rozsáhlého díla architekta Oldřicha Okáče pro Československý film. V osmdesátých letech minulého století ještě jako vedoucí výpravy zajišťoval natáčení filmů Hořký podzim s vůní manga /1983/ režiséra Jiřího Sequense, komedie Všichni musí být v pyžamu /1984/režiséra Jaroslava Papouška a dramatu o boji proti překupníkům a pašerákům drog Mravenci nesou smrt /1985/ režiséra Zdeňka Brynycha. Poslední realizací filmového architekta Oldřicha Okáče byl hudební film Jonáš a Melicharová /1986/, režiséra Vladimíra Síse. Oldřich Okáč zemřel krátce po završení svého díla v roce 1987. Erkul