Sergej Prokofjev

Sergej Sergejevič Prokofjev se narodil ve středu 23. 4. 1891 v obci Sontsovka na Ukrajině. Otec Sergej Prokofjev Alexsejevič byl zemědělský inženýr, a jeho matka Maria Grigorjevna Prokofieva - Žhitkova, byla velmi vzdělaná žena s hudebním nadáním. Na klavír prý hrála s virtuozní dovedností. Byla to ona, která měla největší vliv na hudební vývoj mladého Sergeje. Geniální hudební skladatel Sergej Prokofjev začal komponovat již ve svých deseti letech. Základní hudební vzdělání získal od své matky. Poté následovaly nejprve soukromé hodiny a od roku 1904 studium na petrohradské konzervatoři klavírní hru, skladbu a instrumentaci (jeho učitelem byl Nikolaj Rimskij-Korsakov). Během studia již vystupuje i veřejně s vlastními skladbami, kterými provokoval dobovou kritiku přinášejíc nové skladební postupy. V dalším období se vydal na cesty (1913 –1915) a absolvoval návštěvu Francie, Anglie, Říma či Švýcarska, ale také turné přes Sibiř do Japonska a USA. Během cest získal v roce 1914 cenu Antona Rubinsteina za provedení svého klavírního koncertu č.1. Po bolševické revoluci, v roce 1918, odjel do USA. Ve věku 27 let a s pouhými 100 dolary v kapse dorazil do San Francisca, kde byl před vpuštěním do země opakovaně vyslýchán imigračním úřadem a byl prověřován jeho vztah k bolševismu. Od bolševismu se distancoval a byl mu povolen pobyt v zemi. Cestoval po USA, kde koncertoval, ale jeho finanční situace se stále zhoršovala. V prvních šesti měsících pobytu opakovaně uvažoval o návratu domů. V září 1918 dorazil do New Yorku, kde jeho vystoupení zaznamenalo první větší úspěch – koncertoval také ve vyprodané Carnegie Hall. Byl považován za skvělého pianistu a hudebního interpreta, ale nedařilo se mu prosadit se jako skladateli, což nesl velmi těžce. V osobním životě navázal intimní vztah s herečkou Stellou Adlerovou. Jeho další milenkou se stala Carolina Codina, rovněž herečka, k níž ho vázalo nejprve pouze přátelství, které se postupně přeměnilo v hluboký a intenzivní vztah. V roce 1919 nahrál pro společnost Duo Art Company na pět hracích válečků své skladby a složil operu Láska ke třem pomerančům, která byla uvedena až o dva roky později v Chicagu. Kritici operu nepřijali a byla stažena po třech reprízách. On sám byl znechucen uměleckou provinčností a nepochopením, které v USA zažil. Od roku 1920 se přestěhoval po americkém neúspěchu do Paříže, kam se přestěhoval na radu svého přítele uměleckého ředitele, tanečníka a choreografa Sergeje Ďagileva. Do Paříže odejel s velkými nadějemi a mezi ruskými emigranty našel druhý domov. Setkal se tu se svými přáteli Ďagilevem, Igorem Stravinským, Mauricem Ravellem a mnoha dalšími, přijela za ním také matka. Zpočátku byl v Paříži o jeho tvorbu velký zájem, ale konkurence mezi hudebníky byla v tomto městě příliš velká, objevily se první intriky a neshody mezi přáteli a tak Prokofjev v roce 1922 odjel do bavorského Ettalu, kde žil s matkou a milenkou Carolinou do roku 1923. Při pobytu v Bavorsku se s Carolinou Codinou oženil a vrátil se s ní do Paříže. V Paříži se jim narodily dvě děti a rodina se postupně stěhovala z bytu do bytu, jelikož sousedi si po nějakém čase pravidelně stěžovali na hluk klavíru. V roce 1924 Francie uznala Sovětský svaz a on si zažádal o sovětský pas. Často s velkým úspěchem koncertoval na sovětském velvyslanectví a byl opakovaně přesvědčován k návratu do své rodné země, což odmítal, jelikož neuznával bolševismus a prezentoval se jako zcela nepolitický člověk. Také Ďagilev se jej snažil přemluvit k tvorbě oslavující bolševismus. Po dlouhém váhání nakonec podlehl a napsal hudbu k modernímu baletu Ocelový skok, jehož dějištěm na scéně je železniční stanice a tovární hala. Poté odjel na turné po Sovětském svazu a zažil zde obrovský úspěch jak s Ocelovým skokem, tak se svojí koncertní tvorbou. V roce 1929 uspořádal druhé turné po Sovětském svazu, ale byl už přijat chladněji, jelikož sovětští kritici jeho hudbu označili za škodlivou a cizí pro sovětské občany. Z propagandistických důvodů ale Sovětský svaz nadále usiloval o jeho návrat zpět do vlasti. V roce 1933 složil hudbu k sovětskému filmu Poručík Kiže a na jaře 1936, v době vrcholících stalinských represí, se s rodinou vrátil do Sovětského svazu natrvalo. K tomuto návratu jej přesvědčil i neúspěch opery Ohnivý anděl, do níž vložil spoustu energie a ani po osmi letech snažení se mu ji nepovedlo nikde v Evropě uvést na jeviště. Za dobu jeho pobytu v USA, Francii a Německu vznikly např. opery Láska ke třem pomerančům (1919), Ohnivý anděl (1927); balety Ocelový skok (Paříž, 1927), Marnotratný syn (1928), Na Dněpru (1930) a 2 – 4. symfonie. Kromě jiného spolupracoval s pařížským Ruským baletem a později působil také v tamní opeře. Vystupoval též jako klavírista po celé Evropě. V Sovětském svazuV dalším období složil např. své vrcholné baletní dílo Romeo a Julie (1935), vytvořené pro Velké divadlo v Moskvě.... Světová premiéra však byla nakonec v Brně, a to díky úsilí baletního mistra Ivo Váni Psoty. V době nacistického ohrožení vytvořil např. vynikající hudbu k Ejzenštejnovým filmům Alexandr Něvský a Ivan Hrozný a opery Semjon Kotko (1939) nebo Vojna a mír (1942). Jedním z vrcholných děl jeho posledního tvůrčího období byla 6. symfonie es-moll. Do jejích třech vět uložil své dramatické zážitky z války. Stejně jako Dimitrij Šostakovič byl podrobován tvrdé sovětské propagandistické kritice a byl nucen zjednodušovat strukturu svých děl, což se projevilo v jeho poslední 7. symfonii. V roce 1948 byl označen za dekadentního a buržoazního skladatele a mnohá jeho díla byla v Sovětském svazu zakázána. Jeho žena byla obviněna ze špionáže, zatčena a uvězněna v gulagu, odkud se vrátila až v roce 1956. Ačkoli trpěl od roku 1948 těžkou nemocí, neustal téměř do svých posledních dnů v práci. Svému onemocnění podlehl v Moskvě 5. března 1953, shodou náhod ve stejný den jako Stalin podle wikipedie