Velká žranice

Italský režisér Marco Ferreri se svou režijní, scenáristickou a hereckou prací zapsal do dějin světové kinematografie nevymazatelným způsobem. Provokující i plachý, sarkastický i poetický, obhroublý i něžný, osobnost, která si vysloužila jako málokterá jiná za svou tvorbu tolik protikladných přívlastků, že snad jediné, s čím se nikdy nesetkal, byla lhostejnost. Jeho osobní, odvážné výpovědi o vztazích mezi muži a ženami v současném světě, o krizi lidských bytostí v jejich původních instinktech, vyprávěné skrze šokující obrazy, dovádějící vnitřní dilemata hrdinů do fyzických zpodobení ad absurdum, vzbuzovaly v době svého vzniku ostré reakce. Velká žranice (1973) je jeho nejproslulejším filmem a zřejmě nejlepší ukázkou jeho kontroverzní, osobně zaujaté tvorby. Čtyři nejlepší přátelé – pilot Marcello (Mastroianni), šéfkuchař Ugo (Tognazzi), televizní pracovník Michel (Piccoli) a soudce Philippe (Noiret) – se společně vydávají na prodloužený víkend, který má být jejich posledním. Ve starém domě na okraji Paříže se přátelé začínají oddávat zatvrzelé, divoké a sebezničující žranici. Přidá se k nim místní učitelka Andréa, přítulná žena obdařená štědrými tělesnými proporcemi. Události rychle kulminují… Podle Ferreriho je film křivým zrcadlem, nastaveným moderní konzumní společnosti, dle jeho kritiků jen samoúčelnou provokací a oslavou kultu hnusu a estetiky ohavnosti, zatímco jiní ho označují za apokalyptickou vizi konce „přežraného“ lidstva. Zdroj: ČT Ve francouzském znění s titulky.