Dům na předměstí

"Dům na předměstí" byl film, z kterého mohli mít diváci upřímnou radost. To nejen proto, že je pěkně udělaný, ale že dbal především pravidla, že dvěma základními rysy filmu je životnost a časovost, a hlavně, že i český film musí mít, jako film americký, ruský, německý a francouzský, určité typické prostředí a atmosféru. Atmosféra - to je to kouzelné slovo, které bylo klíčem k úspěchům filmů René Claira. Clair objevil ve filmu pařížské střechy: Clair obrazem i slovem vyjádřil ve filmu francouzský esprit. Takže: atmosféra - to je také jediná správná odpověď na otázku, proč například film "Muži v offsidu" měl tak samozřejmý úspěch. Byla v něm totiž zachycena pražská sportovní atmosféra tehdejší současnosti. Také "Dům na předměstí" je typický pražský film, ale jeho děj mohl být kliďánko přenesen třeba do Brna, jehož předměstí měla jistě obdobné figurky. Děj Poláčkova románu se odehrával v domě na předměstí, který si koupil pražský policajt a zavede v něm policejní pořádek. Charakteristika tohoto pana domácího je vyjádřena jeho oblíbeným výrokem: "Pěstujte zeleninu, králíky a nájemníky". A zase prvorepubliková cenzura způsobila, že pan domácí na plátně neobživl: změnil se v paní domácí, vdovu po šikovateli, která ve svém domě zavede štram pořádek, jako na vojně. Úloha jako stvořená pro Antonii Nedošínskou, jejíž náhlé změny v obličeji, zrcadlícího hrou nálad a přechody ze strojené úlisnosti v imperativní přísnost, jsou mistrovské mimické výkony. K ní se řadí Hugo Haas se svým osobitým suchým humorem, místy opravdu neodolatelným. Hugo Haas se objevuje ve filmu jako odhadce v zastavárně, pedantický typ starého mládence, jehož velkou touhou bylo mít "kamna s plotnou a v těch kamnech dobrý tah", jak svým typickým zpěvem sděloval divákům. Podle nepsaných filmových zákonů se ovšem zamiluje a nakonec se ožení, poněvadž ve filmu to musí vždycky dobře dopadnout.Pak je tu mladistvá klavírní učitelka, kterou hraje Hana Vítová, nemanželské dítě bohatého pána, jenž by byl nerad jmenován a jako herec si to ani nezasloužil. A konečně je tu hokynář, vděčná figurka. Je to živnostník, který nemá žádný pevný názor, poněvadž je toho mínění, že živnostník nemá mít vůbec žádné vlastní mínění. Hraje ho Jindřich Plachta, bezvadně, jako dal i Jaroslav Vojta svému rebelantskému ševci, co mu patří. Režie Miroslava Cikána dbala toho, aby se ve filmu stále něco dělo. Film je plný života a ruchu a je podivuhodné, jak na to s těmi figurkami vystačil bez přehánění, se zachováním realistického podání.